Současný svět nabízí nepřeberné množství uspořádání rodinného života. Není výjimkou, že rodiče společného dítěte žijí každý sám nebo s jiným partnerem. Z toho vyplývá též nepřeberné množství vztahů a emocí, které rodiny prožívají. Ať už jsou však vztahy mezi rodiči harmonické, nebo si rodiče nemohou přijít na jméno, je třeba si po rozchodu zodpovědět dvě základní otázky:

Zaprvé: Kdy se kdo z nás bude s dítětem vídat?
Zadruhé: Kolik jak kdo z nás bude na dítě platit?

V právní terminologii první z otázek spadá pod oblast úpravy péče o nezletilé dítě a styku s ním. (Otázkou péče a styku s dítětem se zabývá tento článek).

Druhá otázka, které se věnuje tento článek, pak spadá do oblasti výživného rodičů k dítěti.
Níže následují odpovědi na nejčastěji kladené otázky týkající se určování výše výživného a souvisejících záležitostí. Pokud vás zajímají obecnější otázky ohledně výživného, přečtěte si tento článek.

Jak se určuje výše výživného?

Při určování výše výživného se vychází z několika zásad. Předně, životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Dále se zohledňují oprávněné potřeby dítěte a možnosti a schopnosti rodiče.

Při určování životní úrovně rodiče se zohledňují zejména jeho pravidelné příjmy, ale i úspory, vlastnictví hodnotnějších věcí, jako jsou nemovitosti, auta a podobně. U velmi movitých rodičů může soud uložit rodiči též povinnost přispívat dítěti na spoření. Soud musí též přihlédnout k dalším případným vyživovacím povinnostem rodiče vůči jiným dětem či dalším osobám.

Soud musí kromě životní úrovně rodiče dále posoudit, zda není v možnostech a schopnostech rodiče dosahovat vyšších příjmů. Pokud ano, může soud určit výši výživného z výše potenciálních, nikoli skutečných příjmů.

Dále je třeba zohlednit, zda výdaje na potřeby dítěte, které tvrdí pečující rodič, jsou běžné či nadstandardní vzhledem k věku a zdravotnímu stavu dítěte. Nadstandardní výdaje, například za luxusní oblečení či za šest placených kroužků týdně u pětiletého dítěte, zpravidla hradí ten z rodičů, který na těchto výdajích trvá. Naopak samozřejmě, pokud by byly výdaje na dítě nadprůměrně vysoké například z důvodu nemoci dítěte, jsou povinni podílet se na nich oba rodiče.

Existuje nějaký vzorec nebo tabulka, podle které můžu spočítat, kolik budu platit?

Ano i ne.

Existuje doporučující tabulka pro výpočet výživného, kterou vydalo Ministerstvo spravedlnosti. Je však třeba zdůraznit, že tabulka je skutečně jen doporučující. Zohledňuje totiž jen měsíční příjem rodiče a počet dní, které dítě s rodičem tráví. Nezohledňuje žádné další aspekty a individuální zvláštnosti každého případu.

Tabulku tedy prosím berte pouze jako prvotní vodítko pro vaši představu. Vždy mějte na paměti, že každý případ je jedinečný. Jako jedinečný bude posuzovat soud též případ týkající se výživného na Vaše dítě.

Jak se u soudu prokáže, kolik povinný rodič vydělává? A co když to odmítá sdělit?

Pokud je povinný rodič zaměstnanec, jeho příjmy se prokazují potvrzením zaměstnavatele/výplatními páskami. Pokud povinný rodič podniká, vychází se z jeho daňového přiznání.

Odmítne-li povinný rodič předložit soudu podklady k prokázání svých příjmů, zákon stanoví fikci, že měsíční příjem takového rodiče činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce (aktuálně 121.500 Kč). Pro stanovení výživného se pak vychází z této částky jakožto z měsíčního příjmu povinného rodiče.

Zásadní rozdíly ve výdělcích rodičů

Životní úrovně matky a otce se často neshodují. Co když jeden rodič vydělává výrazně více než druhý rodič, protože „dře jako mezek“ sedm dní v týdnu, zatímco druhý rodič nechodí do práce a práci si nehledá, ačkoli je zdravý a nic mu v práci nebrání? Musí movitější rodič přesto „dorovnávat“ poměry dítěte tak, aby se i u méně movitého rodiče mělo tak jako u rodiče movitějšího? Není to potom tak, že ten z rodičů, který má vyšší příjmy, ve formě výživného sponzoruje nejen dítě, ale i druhého rodiče, který se sám nesnaží vydělat více?

Schválně jsem zvolila extrémní příklad. Přesto však ani zde není odpověď jednoznačná. Movitější rodič nepochybně nemusí dorovnávat životní úroveň celé domácnosti druhého rodiče. Má však nadále povinnost zajistit odpovídající životní úroveň svému dítěti. A taková úroveň by měla být, slovy zákona, zásadně shodná s životní úrovní movitějšího rodiče.

Pokud movitější rodič nechce dávat vysoké částky do rukou méně movitého rodiče, může být stanoveno, že bude nakupovat potřeby pro dítě přímo movitější rodič, přičemž dítě bude tyto věci užívat i u méně movitého rodiče.

Případně je možné stanovit, že movitější rodiče bude hradit k rukám méně movitého rodiče jen základní částku výživného na opravdu nezbytné potřeby a další část výživného bude skládat na spořící účet ve prospěch dítěte.

V krajním případě, pokud by méně movitý rodič žádným způsobem neusiloval o adekvátní uspokojování životních potřeb dítěte vlastními silami, mohlo by takové jednání být posouzeno jako porušení rodičovských povinností. To by mohlo znamenat svěření dítěte do péče druhého z rodičů, v určitých případech by z toho mohly být vyvozeny i trestněprávní důsledky.

Povinnosti vysoce movitého rodiče

Jsou situace, kdy rodič vydělává nadprůměrně vysoké částky a jeho životní standard je nadprůměrně vysoký. Pak by měl být nadprůměrně vysoký též životní standard dítěte. Co když ale chce movitější rodič vést dítě ke skromnosti a nechce, aby vyrůstalo ve zlaté kleci?

Danou problematikou se opakovaně zabývala řada soudů, včetně soudu Ústavního. Ten nakonec konstatoval, že pokud rodič dosahuje takových příjmů, že může řádně zabezpečit veškeré oprávněné potřeby dítěte, nemá povinnost mu nad rámec toho spořit takovým způsobem, aby dítě do života vstupovalo s prakticky neomezenými finančními prostředky. Je výsadním právem rodičů, aby dětem předávali životní hodnoty, které zastávají, a ani skutečnost, že výživné je upraveno soudem, nemůže rodiče o toto právo připravit. Materiální zájmy nejsou vždy těmi nejdůležitějšími zájmy dítěte. Právo poměřovat mezi těmito hodnotami náleží v první řadě rodičům.

Ústavní soud k tomu uvedl (zkráceno): Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom kterém věku samo hospodařit a tím spíše je jejich právem rozhodnout, zda mu při „vstupu do života“ pomohou tím, že mu předají část svého majetku.… Naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že „bez práce nejsou koláče“, je významnou částí výchovy… Zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí ve svém k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci nutící člověka drát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě… Nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot. Při tomto poměřování nelze odhlížet od práva rodiče na ovlivňování hodnotové výchovy svého dítěte.“ (viz např. IV. ÚS 650/15)